Rozhovor s M. Hamplem pro MF DNES: Česku hrozí řecký scénář, vlády budou utrácet dál

Rozhovor s M. Hamplem pro MF DNES: Česku hrozí řecký scénář, vlády budou utrácet dál

Předseda Národní rozpočtové rady a bývalý viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl v rozhovoru pro MF DNES varoval před zásadní rozpočtovou neodpovědností. „Veřejné finance je nutné začít neprodleně uzdravovat,“ říká. Dodává, že to můžeme zvládnout i v krizi, i když pomaleji. Vůli ale zatím nevidí. Změnit se podle něj mají hlavně voliči. Vláda jim totiž vysokými schodky dává to, co chtějí.

Vláda navrhla schodek na příští rok ve výši 295 miliard (rozhovor vznikal 27. září). Na první pohled je veliký, ale bude to stačit vzhledem k tomu, v jaké jsme situaci?

Stále máme velkou nejistotu, jak velké náklady si budou žádat kompenzace cen energií. Reálně proto hrozí, že skutečný schodek bude spíše vyšší.
Takto nízké daně z příjmu fyzických osob se v Česku dlouhodobě neudrží, a to ať už bude vládnout v budoucnu kdokoli. Vrátíme se ke zdanění, které bude vyšší než patnáct procent.

Opozice vládě vyčítá, že na příjmové stránce už nyní počítá s daní z mimořádných zisků, která ale není schválená. Jak to vnímáte v rozpočtové radě?

Z hlediska zákonných rozpočtových pravidel by měl státní rozpočet stát na příjmech, které jsou schválené. Vždy jsme kritizovali vládu, když toto pravidlo porušila. V mimořádné situaci rozumím tomu, že je to složité. Stát musí počkat na to, co dohodne EU ohledně zdanění energetiky. Otevřeně si myslím, že toto zdanění neočekávaných zisků je oprávněné, sami jsme s konceptem windfall tax v Česku přišli. Půjde o příjem, který by jednoho dne měl zmizet, danit má být možné pouze mimořádné, neočekávané zisky. Rozpočet přitom má velkou část dlouhodobých výdajů a nižší dlouhodobé příjmy. Tohle bylo podstatou naší zprávy k udržitelnosti veřejných financí. Stále se nám rozevírají nůžky mezi pevnými výdaji, které stát musí bez ohledu na svou situaci zaplatit, tedy takzvanými mandatorními výdaji – to jsou například sociální dávky, platy veřejných zaměstnanců a tak dále, a jeho příjmy, které tyto výdaje mají financovat.

Windfall tax má jít na energetickou pomoc. Jak ale poznáme, že ji máme stopnout? Neženeme se do uzavřeného kruhu?

Vypínání bude těžké, když se celá politická debata zvrhne v boj o to, kdo nabídne ještě nižší ceny. Kdyby se nám podařilo časem pomoc na základě lepších dat zacílit, bylo by lehčí pak říct: je to za námi, vypínáme. Musím ale dodat, že řada energetických expertů varuje, že se hned tak nevrátíme na ceny roku 2019 či 2020. To by zkomplikovalo vypínání pomoci.

Vrátíme se na ně ještě někdy?

S tím bych byl opatrný. Bude se investovat do nových výrobních kapacit, snad se budeme jinak dívat na emisní povolenky. Třeba budeme mít kapacity, které jsme si nemysleli, že můžeme mít. Trh je pružný a reaguje, za pět let můžeme být jinde. Ale ta pomoc by měla být opravdu dočasná s tím, že vždy musíme vyhodnotit, jestli má ještě smysl. Angličané říkají, že aby opatření bylo dobré, musí být včasné, zacílené a dočasné. Pro nic to neplatí tak moc jako pro takhle nákladný program.

Je cílená pomoc v Česku realistický požadavek?

Náš stát není vybaven na to, aby při své velikosti a složitosti uměl rychle reagovat na komplexní problém, a je úplně jedno, kdo vládne. Je velký a nemotorný, což se v krizi vždycky strašně projeví. Lidé přitom od velkého nemotory čekají, že bude dělat akrobatická salta. Když to nefunguje, tak prostě zavrhneme celý stát s tím, že je k ničemu. Výsledkem toho je, že vždycky přijde někdo s tím, že nejjednodušší řešení je rozdat peníze plošně. To je totiž to poslední, co stát ještě umí dělat rychle.

Aby tohle vyšlo, potřebovali bychom lepší digitalizaci. Znamenala by zásadní úspory pro rozpočet, protože by mimo jiné ubyli úředníci?

Digitalizace automaticky neznamená zlevnění státní správy. Digitalizace, pokud zůstanou stejné agendy i činnosti a zákony, tak znamená zjednodušení naší komunikace se státem, ne nutně, že někde ubude agenda nebo lidé. Všechny digitalizační úvahy jsou navíc pořád postaveny na tom, že činnosti povedeme v papírové i digitální podobě, aby nebyli znevýhodněni třeba senioři. Pokud tedy tyhle dva způsoby pojedeme paralelně, tak to může být i dražší.

Když se vrátíme k nepoměru mezi příjmy a výdaji. Jak jsme se do této situace dostali?

Za poslední období jsme udělali řadu opatření, která zvyšují výdaje a zároveň snižují příjmy. Typicky jde o zrušení silniční daně, to je hned minus čtyři miliardy, poklesla spotřební daň na naftu, osm až deset miliard, k tomu připočtěte další náklady jako výchovné za každé dítě ve výši 500 korun. Na to každý řekne, že je to přece správně, ale tohle je výdaj, který už je v rozpočtu zaseknutý napořád a stojí 20 miliard ročně. Důchody pro vybrané profese budou stát další půl miliardy. Stále zvyšujeme výdaje a snižujeme příjmy. Nezbývá nám tak nic jiného než se dál zadlužovat.

Jsou ale mimořádné časy. Zrovna teď uzdravit veřejné situace možná prostě nejde.

Není příležitost veřejné finance uzdravit, ale postupně uzdravovat. Tahle šance je přitom v každém rozpočtu. Kdybychom z dobrých časů měli odloženo něco na ty špatné, tak teď neřešíme tenhle problém. Kdyby šlo jen o výdaje, které jsou dočasné, tak s tím problém taky nemáme. My ale bez ohledu na to, jestli se ekonomice daří, nebo ne, zvětšujeme nerovnováhu mezi příjmy a výdaji. A k tomu ještě přičítáme všechny ty náklady, které přicházejí s mimořádnou situací. Je to už čtvrtý rok za sebou, kdy budeme mít schodky srovnatelné se zeměmi, se kterými jsme se nikdy srovnávat nechtěli.

Tomu rozumím, i vláda říká, že uzdravování rozpočtu vnímá jako velmi důležité. Proč se tedy podle toho nechová, jak má běžný občan chápat ten kontrast mezi požadavkem na zodpovědnost a miliardami, které jdou na pomoc v současné situaci?

Tohle není o politicích, ale o voličích. Dlouhodobě očekáváme, že do veřejných financí budeme méně přispívat a více dostávat. Dokud tohle budeme od vlády čekat, tak nám to logicky budou dávat. Každý rok při sestavování rozpočtu víme, kam se řítíme, ale přesto se zodpovědně nechováme. Lidi si zkrátka zvykli, že stát za ně mnohé zaplatí, a berou to jako oprávněný nárok.

Máme teď ale konzervativnější vládu. Nečekají od ní voliči zodpovědnější přístup k financím?

Opakuji, my jako voliči tu pomoc očekáváme. Ať už jsme z jakéhokoli spektra, tak si prostě myslíme, že máme přispívat málo a vláda by měla dávat víc. V těžkých časech obzvlášť. Je to v našich hlavách. Naše uvažování se hrozně změnilo od covidového roku 2020. Sledujeme velkou jízdu černých pasažérů, kteří věří, že peníze rostou na stromech. K tomu ještě dodám, že opozice vyzývá k ještě většímu utrácení, a tedy dalšímu zadlužování.

Narážíte na takzvanou dluhovou brzdu, která nedovoluje větší zadlužení, než je 55 procent HDP?

Líbilo by se mi, kdyby se z tohoto zákona stal ústavní zákon. Pak by bylo vidět, že se to bere vážně. Ten limit totiž není tesaný do kamene, vláda může i klasický zákon změnit nebo v nejhorším ho porušit a ignorovat. Takže když na brzdu narazíme, tak se nemusí stát vůbec nic, fakticky se ale dostáváme do stále většího rizika.

Zatím si půjčovat můžeme. Co se konkrétně stane, až to nepůjde?

Tu zkušenost z Evropy máme. Víme, co se děje v zemích, které nejsou schopny splácet závazky svým věřitelům. Vždy opakuji, že splácení našich dluhů je první mandatorní výdaj. Má přednost i před důchody. Žijeme dlouhodobě na dluh. Musíme si půjčovat i na běžný provoz. Když nezvládneme platit své dluhy, nebude na důchody, sociální dávky, hrozila by „důchodová reforma“ podobná té řecké. Jsou chvíle, kdy si půjčujeme opravdu jen na ty povinné výdaje. Představte si, že sedíte doma, chodí vám složenky a vy si na ně musíte každý měsíc půjčit. V tomhle stavu je státní kasa.

Jdeme tedy vstříc řecké cestě?

V minulosti jsme skutečně vedli debaty o tom, zda Česko nepůjde řeckou cestou. Paradoxně jsme ale tenkrát byli od řeckého scénáře daleko. Teď je to obráceně. Jsme v situaci, kdy čtyři roky za sebou budeme mít schodky rozpočtů, které připomínají schodky jižního křídla eurozóny, a nás to vůbec nevzrušuje. Češi strašně zkrátili horizont uvažování. Už nevidíme dál než půl roku dopředu. Dlouhodobý horizont zmizel. Když zmizí nám, zmizí i vládě.

Jak moc blízko je tento scénář?

Za rok ani dva to nehrozí, ale je to reálná hrozba ještě v dohledném horizontu. A to je ta zrada. Nejsem tím teď schopný nikoho vyděsit, protože vím, že rok dva ještě ufinancujeme. Ale za pět, šest, sedm let už ne, anebo to bude hodně těžké. Teď ještě za brzdu zatáhnout můžeme.

Nevypadá to ale, že by někdo plánoval zatáhnout za brzdu.

Nezdá se. Chápu ale, že je to teď těžké a že vláda musí pomáhat. Nejsem člověk, který by se upíral k jednomu číslu. Jen říkám, že základní podmínka toho, abychom mohli být suverénní zemí, je, že musíme být schopní řídit vlastní veřejné finance, aniž bychom potřebovali asistenci zvenčí. Bez toho stejně žádné suverénní rozhodování neexistuje. Už první den invaze ruských vojsk na Ukrajinu mi bylo jasné, že jakékoli úvahy o rychlém uzdravení veřejných financí vezmou zasvé. Problém ale je, že nikdy nejsme ochotní se čehokoli vzdát. Takže jedeme dál na dluh.

Co teď můžeme dělat, abychom zvrátili náraz na dno – zbývají nějaké škrty?

Věcí, které se dají dělat levněji, je dost. Můžeme třeba zmenšit všechny veřejné instituce, ale náš problém je tak velký, že představa, že ho vyřešíme jen na výdajové straně bez toho, aby se to dotklo všech, kteří využívají důchody, školství nebo zdravotnictví, je nereálná. Veřejný sektor ve velikosti, jaký ho Češi chtějí, je za stávajících podmínek neufinancovatelný. Určitě je ale možné dál škrtat. Vždy říkám, že kdybychom strukturální schodek měli řešit jenom výdaji, tak musíme zrušit celé školství nebo armádu a policii a hasiče. Nebavíme se tedy ani zdaleka o drobných.

Kde konkrétně tedy je možné ušetřit?

Národní ekonomická rada vlády přijde s návrhy škrtů, o kterých budeme debatovat. Půjde i o věci, o kterých už víte, například snížení příspěvku na stavební spoření nebo zrušení České exportní banky či jiná valorizace důchodů. Všechny rozpočtové kapitoly mají něco, s čím se dá pracovat. Jestli ale někdo doufá, že existuje škrt, který na první dobrou bude populární, tak takový určitě není. Vždycky to někoho bude bolet. Všechny výdaje státu nakonec získávají konkrétní lidé.

Je pravda, že se neobejdeme bez vyšších daní?

Jsem si téměř jistý, že takto nízké daně z příjmu fyzických osob se v Česku dlouhodobě neudrží, a to ať už bude vládnout v budoucnu kdokoli. Vrátíme se ke zdanění, které bude vyšší než patnáct procent. Pokud se bavíme o válce, která se nás tak bezprostředně dotýká, tak ať se vám to líbí, nebo ne, ve válkách se daně zvyšují, ne snižují.

Autor: Sabina Ali