Komentář Jana Pavla: Česká armáda potřebuje nejen dostatek finančních prostředků, ale také stabilní financování

Komentář Jana Pavla: Česká armáda potřebuje nejen dostatek finančních prostředků, ale také stabilní financování

(Seznam Zprávy 9. března 2022)

Válka na Ukrajině jednoznačně ukázala, že dobře vyzbrojená armáda je i v 21. století důležitým předpokladem pro zachování územní celistvosti státu a svobody jeho obyvatel. To vše si však vyžaduje dostatek finančních prostředků z veřejných rozpočtů a zejména dlouhodobě stabilní finanční rámec. Oboje česká armáda dosud postrádala.

Současné financování české armády nejenže nedosahuje potřebné úrovně 2 % HDP, ke které jsme se při vstupu do NATO zavázali, ale významně trpí silnou nestabilitou. Při hledání rozpočtových úspor dochází až příliš často k takovým změnám, které neumožňují plnění dlouhodobých cílů a znemožňují konsistentní přístup k nákupům složitějších a fiskálně náročných zbrojních systémů.

Financování Armády České republiky je v současné době řešeno výhradně přes kapitolu státního rozpočtu Ministerstvo obrany, a to vždy na období jednoho roku. To sice nepřináší významnější problémy při zajištění provozních výdajů, ale pro realizaci rozsáhlých a složitých zbrojních kontraktů, kterými jsou například nákup bojových vozidel pěchoty či vybavení dělostřelectva novým materiálem, je to systém jednoznačně nevhodný. Tento typ investic se významně liší od investičních nákupů ostatních organizačních složek státu, kde se zpravidla jedná o nákupy standardizovaných produktů, či realizaci obvyklých stavebních prací. Při nákupech vojenských systému je podstatně vyšší pravděpodobnost zpoždění realizace daného kontraktu daná tím, že teprve postupně dochází k upřesňování finální podoby produktu, je nutné provést jeho testování atd. To vše vede k tomu, že původní předpoklady pro čerpání finančních prostředků se nedaří realizovat a rozpočtované prostředky nejsou utraceny. Na první pohled se tak může jevit, že armáda „nadrozpočtovává“, což ji poškozuje při vyjednávání o rozpočtech na další roky. Tím trpí stabilita systému. Současný systém rozpočtování sice v sobě má instituty pro převody neutracených prostředků mezi jednotlivými roky, kterým jsou nároky z nespotřebovaných výdajů, avšak jejich velikost je ať již přímo, tak i nepřímo zohledňována v rozpočtech na další roky.

Problém zajištění stabilních prostředků pro financování nákupů zbraní a jiných zařízení není ničím novým a snažila se ho vyřešit například už politická reprezentace první republiky. Vše lze demonstrovat na citaci z dobového dokumentu: „Při velké části objednávek je totiž postavení vojenské správy zcela výjimečné a vymyká se v jistých případech naprosto běžnému způsobu uskutečňování dodávek. Jde tu hlavně o objednávky z oboru speciální voj. techniky; na př. automatických zbraní; obrany proti letadlům, děl a kulometů nového typu, vojenských letadel, výzbroje proti plynům a pod., jichž výroba vyžaduje dobu delší jednoho roku; zvláště jde-li o novoty, na jichž výrobu není náš průmysl zařízen. Dodávka voj. materiálu začátkem roku objednaného, uskuteční se zhusta teprve roku příštího,“ psalo v roce 1926 tehdejší Ministerstvo národní obrany v důvodové zprávě k zákonu č. 240/1926 Sb. z. a n..Kombinace této specifičnosti a financování jednoročními rozpočty také tehdy vedla k neustálým přesunům prostředků mezi jednotlivými roky, vysoké administrativní zátěži s tím spojené a v důsledku i k nestabilitě zdrojů v delším časovém horizontu. Z těchto důvodů byl v roce 1926 přijat již zmíněný zákon č. 240/1926 Sb. z. a n. o úpravě rozpočtu vojenské správy. Tato právní norma o pouhých šesti paragrafech od roku 1927 významně změnila způsob financování obrany. Vznikl Fond pro věcné potřeby národní obrany, do kterého byl každý rok ze státního rozpočtu odeslán transfer ve výši 315 mil. Kč, přičemž zákon garantoval tuto částku na dobu 11 let. Z prostředků tohoto fondu, jejichž nespotřebovaná část se převáděla do roku následujícího, kryla armáda nákupy vojenské techniky. Naopak, běžné výdaje byly i nadále rozpočtovány v rámci státního rozpočtu.

Nový systém zajistil potřebnou stabilitu a po určitých modifikacích v polovině 30. let vydržel až do roku 1938. Nicméně potřeba stabilního mechanismu financování je dnes stejná jako v roce 1927. Možná dokonce i vyšší, neboť složitost zbraňových systémů a míra nejistoty ještě vzrostla. Proto se domnívám, že reforma je více než nutná a že je přitom možné převzít i základní model z první republiky. Tedy vytvořit fond, do kterého by každoročně státní rozpočet posílal předem známou a zákonem stanovenou částku, například odvozenou od % HDP. Tyto prostředky by byly určeny k nákupu strategických zbrojních systémů. V případě, že by se daný projekt zpozdil, neutracené prostředky by ve fondu zůstávaly do dalších let. Zákonná garance každoročního přídělu do fondu by zaručovala, že při zpoždění dodávek a nečerpání prostředků nebudou budoucí rozpočty kráceny, čímž by byla zajištěna potřebná stabilita a možnost dlouhodobého plánování. Běžné výdaje na provoz armády a obnova základního vybavení by i nadále zůstaly součástí státního rozpočtu. Programové prohlášení vlády uvádí, že budou zvýšeny výdaje na obranu na potřebných 2 % HDP a že bude provedena reforma financování formou zřízení „obranného fondu“. Nejen s ohledem na současné dění na Ukrajině doufejme, že se oba záměry podaří uskutečnit a že zmíněný fond bude fungovat stejně jednoduše a dobře jako ten prvorepublikový.