Komentář Ivany Tománkové: Superprognostici skoro neexistují, spíš ti, kteří jsou si jisti sami sebou

Komentář Ivany Tománkové: Superprognostici skoro neexistují, spíš ti, kteří jsou si jisti sami sebou

Na následujících řádcích si můžete přečíst komentář analytičky Úřadu Národní rozpočtové rady Ivany Tománkové, který byl publikován 15. března 2021 v Hospodářských novinách a na webu iHNed.cz.

S předpověďmi se setkáváme dnes a denně. Bude další lockdown? Nebo další vlna? Zaberou zpřísněná opatření? Na kolik to celé přijde státní kasu? Kdy narazí veřejné finance na dluhovou brzdu? A kdo vyhraje letošní volby?

Nemusí být jednoduché rozeznat předpovědi, jež jsou výsledkem kvalitní analýzy a mají vysokou pravděpodobnost naplnění, od těch lehkovážně pronesených, střelených od boku nebo sledujících jiný cíl než přesný odhad budoucnosti. Platí to zejména v oblastech, ve kterých se příjemce předpovědi podrobně neorientuje. Určitá obecná vodítka však existují.

Americká Agentura pro pokročilý výzkum zpravodajství (IARPA) uspořádala v roce 2011 obří turnaj v předpovídání budoucnosti. Jednotlivé týmy po dobu několika let stanovovaly pravděpodobnost stovek konkrétních událostí s jasným časovým rámcem. Vystoupí příští rok některá země z eurozóny? Uteče tuniský prezident během příštího měsíce do exilu? Kolik dalších zemí nahlásí v následujících osmi měsících výskyt viru eboly?

Výzkumníci Philip Tetlock, Barbara Mellersová a Don Moore z Pensylvánské univerzity s odstupem času předpovědi tisíců dobrovolníků zapojených do turnaje vyhodnocovali, a tak určili několik desítek prognostiků, kteří dlouhodobě vytvářeli nadprůměrně přesné předpovědi. V knize Superprognózy Philip Tetlock ve spolupráci s Danem Gardnerem odhalují, kdo tito superprognostici jsou, jak přemýšlejí a jakým způsobem své předpovědi sestavují.

Superprognostici vnímají svět jako složitý a nejistý, odmítají tvrzení typu „vše je předurčeno“. Bývají opatrní, introspektivní a sebekritičtí, nevadí jim práce s čísly a svá přesvědčení podrobují ověřování. Nelpí na jediné myšlence nebo konkrétní agendě, nebývají zastánci nějakého směru. Váží si odlišných názorů a obohacují o ně svůj vlastní úhel pohledu. Pokud se změní fakta nebo objeví nové relevantní informace, do svého názoru to promítnou. Nelpí na něm. Své prognózy často aktualizují. Mívají také lepší výsledky v testech inteligence a otevřenější myšlení, než odpovídá průměru populace, ale nijak výrazně.

Zmíněné vlastnosti však nejsou na první pohled patrné. Jak tedy poznat superprognostika v médiích nebo ve veřejném prostoru? Jeho vystoupení vás pravděpodobně neosloví. Působí opatrně, nepříliš sebejistě. Mluví v různých odstínech „možná“, používá slova jako „nicméně“ a „na druhou stranu“, kterými zdůrazňuje rozmanitost možných pohledů na věc. Používá jemné odstupňování pravděpodobnosti. Spíše než na 30 nebo 40 procent se podle něj něco stane na 35 nebo 30 až 33 procent.

Na superprognostiky v médiích nicméně narazíme zřídka. Lidská mysl zbožňuje jistotu, a proto bývají jejich vystoupení pro publikum vnímána jako unavující a nepřesvědčivá. Média si proto příště vyberou raději někoho výraznějšího. Přínosnější než rozeznat „superprognostika“ tak může být dovednost rozpoznat prognostiky, kteří se s vysokou pravděpodobností mýlí. Ti bývají až příliš sebejistí. Nebojí se říct, že něco nastane určitě nebo s velkou mírou jistoty. Shromažďují argumenty na podporu vlastního názoru, používají slova jako „nadto“ a „navíc“. Vysoká důvěra ve vlastní předpověď však většinou znamená, že si jedinec vytvořil souvislý příběh – ne nutně pravdivý –, ve kterém do sebe vše krásně zapadá. Dotyčný proto nemá potřebu jej zpochybňovat nebo ověřovat. Jenže bez zpochybňování, ověřování a konfrontace s odlišnými úhly pohledu přesné prognózy vytvářet nelze.