Komentář Evy Zamrazilové: "Pokud mají lidé dál trávit v penzi v průměru čtvrtinu života, bude muset věk pro odchod do důchodu vzrůst."

Komentář Evy Zamrazilové: "Pokud mají lidé dál trávit v penzi v průměru čtvrtinu života, bude muset věk pro odchod do důchodu vzrůst."

Každá další generace v Česku žije v průměru déle než ta předchozí. Zatímco naděje dožití ženy narozené na začátku milénia činila 78,5 roku, loni už byla při narození o téměř tři a půl roku vyšší. U mužů se tentýž ukazatel zvýšil ještě více – o 4,5 roku. Vděčíme za to především stále vyspělejší zdravotní péči, zlepšujícímu se životnímu prostředí či technologickému pokroku, díky kterému zastávají fyzicky náročné práce místo lidí čím dál častěji stroje. Do některých profesí (např. v oblasti stavebnictví) navíc přicházejí ve větším počtu pracovníci z méně vyspělých zemí.

Delší život ale rozhodně není zdarma. Například doba strávená ve zdraví neroste tak rychle jako celkový věk dožití, což se projevuje nárůstem výdajů na zdravotnictví. Stárnutí obyvatelstva navíc klade větší a větší nároky na penzijní systém. Problém s jeho dlouhodobou udržitelností se naplno projeví po roce 2030, kdy začnou do starobního důchodu odcházet populačně silné ročníky 70. let. Penzijní systém není neudržitelný proto, že by byl původně špatně navržen, ale především proto, že když vznikal, počítal s kratším věkem dožití a demografický vývoj ho zkrátka předběhl.

Čtvrtina života v důchodu
Není proto divu, že mezi hlavními strategickými směry, k nimž se stávající vláda přihlásila ve svém programovém prohlášení, je na prvním místě jmenována důchodová reforma. Konkrétní kroky zatím stále chybí, ministryně práce ale uvedla, že na podzim představí pět až deset změn parametrů nynějšího systému. Při ministerstvu práce a sociálních věcí letos také vznikla Komise pro spravedlivé důchody. Mezi její priority ale patří především řešení nižších důchodů žen ve srovnání s muži nebo dřívější odchod do penze pro těžce fyzicky pracující.

U profesí, jako jsou například hlubinní horníci nebo pracovníci hutí, není pochyb o tom, že je jejich zvýhodnění při odchodu do důchodu namístě. Ohled je třeba brát také na lidi, kteří sice důchodového věku ještě nedosáhli, ale zdraví jim nedovolí v jejich profesi pokračovat. Obecně ale pro spravedlivý princip stanovení věku odchodu do důchodu nemusíme chodit daleko. Už stávající zákony jsou navržené tak, aby lidé trávili v důchodu v průměru čtvrtinu života. Rozhodnutí vlády z roku 2017 ovšem tento princip zpochybnilo, když pro věk odchodu do důchodu stanovilo strop na 65 letech.

Pokud ovšem přihlédneme k očekávanému demografickému vývoji, zjistíme, že koncept čtvrtiny života brzy na tento strop narazí. Nová zpráva ministerstva práce a sociálních věcí navázaná na aktuální demografickou projekci ČSÚ ukazuje, že pokud mají lidé dál trávit v penzi v průměru čtvrtinu života, bude muset věk pro odchod do důchodu vzrůst. Dnešní čtyřicátníci by tak namísto 65 let odcházeli do penze přibližně o rok později, pro lidi, jimž je nyní 25 let, by se důchodový věk zvýšil o zhruba dva roky. Jde zkrátka o cenu, kterou by podle konceptu čtvrtiny života v důchodu měli budoucí penzisté zaplatit za to, že budou žít déle než generace před nimi.

Posouvání důchodového věku přitom není nic nového. I lidem, kteří teď mají krátce před důchodem nebo do něj nedávno odešli, se odchod do penze v minulosti oddaloval, a to hned několikrát. Pravidla hry pro budoucí důchodce se přitom v minulosti měnila mnohem tvrdším způsobem, než jaký by vyžadovala aktuální zpráva MPSV. Systém se v 90. letech ladil a s celkovým hospodářským pokrokem začala populace rychleji stárnout. Například žena se dvěma dětmi narozená v roce 1955 mohla odejít do penze ve svých 60 letech. Tatáž žena narozená jen o deset let později si nyní musí na řádnou penzi počkat o skoro pět let déle.

Jde zkrátka o určitý projev procesu dohánění rozvinutých zemí, kdy s ekonomickou vyspělostí dochází i k prodlužování průměrného věku dožití. Stejný trend je přitom patrný v celé Evropě. Ve většině zemí Evropské unie ostatně věková hranice pro řádný odchod do důchodu už nyní přesahuje 65 let. Ve Finsku, Nizozemsku či Itálii počítají s tím, že do roku 2050 důchodový věk překročí 69 let, v Dánsku a Řecku se má dokonce přehoupnout přes sedmdesátku.

Hledání řešení
Kromě rozložení nákladů stárnutí rovnoměrně mezi všechny generace a zachování spravedlivého principu čtvrtiny života v penzi by mírné a postupné zvyšování věku odchodu do důchodu pomohlo v Česku vyřešit i část problému s dlouhodobou neudržitelností penzijního systému a veřejných financí. Propočty Národní rozpočtové rady ukazují, že ve 40. letech tohoto století by vymazalo skoro polovinu projektovaného deficitu penzijního systému, v 50. letech asi třetinu.

I přes nesporný stabilizační efekt tohoto opatření ale vlády budou muset hledat i další řešení. Jednak proto, že populace má podle demografů dál stárnout, jednak také proto, že vzroste podíl lidí, kteří budou muset v předdůchodovém věku najít jiné uplatnění, protože už nebudou moci svoji původní profesi vykonávat. Dnes jsou přitom lidé před důchodem jednou z nejohroženějších skupin na trhu práce. Po zvýšení věku odchodu do důchodu by zároveň vzrostl podíl lidí, kteří trh práce ze zdravotních důvodů předčasně zcela opustí. Ani důchodový věk zkrátka není možné zvyšovat donekonečna. Automat “čtvrtiny života v důchodu” nicméně počítá i s tím, že pokud by se zvyšování průměrné doby dožití oproti současnému očekávání zpomalilo, věk odchodu do důchodu by rovněž rostl pomaleji. Existuje snad spravedlivější a jednodušší princip, než že každý z nás stráví v důchodu pokud možno stejnou poměrnou část života?

Eva Zamrazilová – předsedkyně Národní rozpočtové rady


Text byl poprvé vydán v Lidových novinách ze dne 24. července 2019.