Komentář Evy Zamrazilové a Pavla Mordy: Financování českého státního dluhu se začne prodražovat, nesmíme zlehčovat dluhovou brzdu

Komentář Evy Zamrazilové a Pavla Mordy: Financování českého státního dluhu se začne prodražovat, nesmíme zlehčovat dluhovou brzdu

Na následujících řádcích si můžete přečíst komentář předsedkyně Národní rozpočtové rady Evy Zamrazilové a analytika Úřadu Národní rozpočtové rady Pavla Mordy, který byl publikován 27. ledna 2022 v Hospodářských novinách a na webu.


Zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti obsahuje dvě základní fiskální pravidla, resp. pojistky, které mají zajistit dlouhodobou udržitelnost veřejných financí. První pravidlo strukturálního deficitu v maximální výši jednoho procenta HDP rozvolnila minulá vláda hned dvakrát – v dubnu a v prosinci 2020. Razantní rozvolnění tohoto pravidla otevřelo stavidla růstu státního dluhu, který během let 2020 až 2021 – tedy za dva „covidové“ roky – stoupl o 826 mld. Kč. na 2466 mld. Kč.

Pokud nedojde k otočení směru fiskální politiky, byla by během několika let na řadě debata o rozvolnění pravidla druhého – tzv. dluhové brzdy, podle níž by výše dluhu neměla překročit 55 procent HDP.

Podle propočtů ministerstva financí souviselo s pandemií pouze 351 mld. Kč. Nejen tedy že jsme se zadlužili, ale ještě k tomu se nám podařilo do ekonomiky nalít téměř půl bilionu korun, což nepochybně přispělo k nárůstu inflace. Inflační tlaky totiž nezpůsobuje jen často zmiňovaná dovezená inflace, ale v ČR se přibližně z poloviny jedná o silně proinflační domácí prostředí. K tomu přispívá napětí na trhu práce, růst cen imputovaného nájemného nebo právě silně expanzivní fiskální politika zvyšující poptávkové tlaky.

Vzestup inflace si již vyžádal, a ještě vyžádá, další zvýšení úrokových sazeb. Úrokové sazby jsou přitom po samotné výši dluhu nejvýznamnějším faktorem, na němž závisí výše obsluhy státního dluhu, jednoduše řečeno, výše úroků, které stát z dluhu platí.

Financování českého státního dluhu se tedy začne prodražovat, protože roste nejen absolutní výše dluhu, ale i úrokové sazby, za něž se stát bude financovat. Náklady na financování dluhu jsou přitom obecně považovány za nejméně efektivně vynaložené prostředky veřejných financí.

Stát ještě v roce 2014 platil za správu dluhu téměř 1,3 procenta HDP, poté docházelo k postupnému snižování až na 0,7 procenta HDP v roce 2019. To bylo způsobené poměrně dobrým výkonem ekonomiky a nízkou mírou úrokových sazeb ze státních dluhopisů, za kterou si stát vypůjčoval v období před pandemií covidu-19. Od počátku roku 2022 je ale situace kvůli přísnější měnové politice méně příznivá. Aktuální výše sazby desetiletého státního dluhopisu se pohybuje nad třemi procenty. V roce 2022 bude třeba refinancovat státní dluhopisy v objemu 273 mld. Kč a nově prodat na trhu objem dluhopisů ve výši schodku státního rozpočtu vygenerovaného během roku 2022.

Tento týden publikovaná studie Národní rozpočtové rady kvantifikuje několik scénářů, které ukazují rozdíly v obsluze dluhu v závislosti především na výši zadlužení a úrokových sazeb při jinak stejných podmínkách hospodářského vývoje. Představené scénáře nebyly vybrány náhodně, ale vycházejí z minulé i současné reality. Výchozím předpokladem desetileté simulace byla hospodářská porucha po dobu pěti let, kdy nominální HDP rostl tempem dvě procenta ročně, a poté návrat k 4,5procentnímu nominálnímu růstu. Tento předpoklad je navíc velmi optimistický. Pro srovnání, mezi „krizovými“ lety 2008 a 2013 činilo průměrné tempo růstu nominálního HDP pouze 0,5 procenta.

Z uvedených scénářů vyplývá, že při zadlužení země na úrovni 40 procent HDP a úrokové míře placené ze státního dluhu ve výši dvě procenta se úrokové náklady přibližují jednomu procentu HDP ročně. V českých podmínkách tedy přibližně 50 mld. Kč. Pro srovnání, úrokové náklady pro ekonomiku se zadlužením ve výši 100 procent HDP, platící tříprocentní úrok činí téměř 3,5 procenta HDP. Taková částka pro ČR by se v současné době pohybovala nad 200 mld. Kč.

Rozdíly v nákladech na obsluhu dluhu by tak při současné výši zadluženosti ve srovnání se situací, kdy by zadlužení stouplo na 60 procent a výše, každoročně zatížily mandatorní výdaje státu v řádu desítek miliard korun. Právě tímto způsobem může dluhová služba odčerpat prostředky na investice potřebné k modernizaci infrastruktury země nebo zachování dostatečných náhradových poměrů budoucích důchodců. Studie tak dokládá, proč se má fiskální politika přizpůsobovat fiskálním pravidlům, a nikoli tato pravidla ohýbat při první hospodářské poruše.